Irán - doplněno

Krajina v této části Íránu, mezi hranicí a Tabrízem, působí v tomto ročním období (podzim) docela surově. Úzká cesta se vlní mezi černými skalisky, nebe je šedé a sníh na spadnutí, a nikde nikdo, jen všude kolem pasoucí se stáda ovcí. Cesta často vede pod nízkými mostky,  pod které se tak tak vlezem. Zvykáme si na íránský styl jízdy. Místní jezdí jako dobytci (a ví to o sobě), zrcátka nepoužívají, nesvítí, a když už, tak dálkovýma, pruhy na cestě buď nejsou nebo jako by nebyly. Cesty jsou oproti Turecku o dost horší, ale když vzpomeneme na naši D1, je to pořád ok. Jen se tu silničního provozu účastní víc zvířat.

První zastávka a vůbec dobré místo na začátek, je město Tabríz. Dorazili jsme sice jako obvykle v noci, ale jakkoli se v noci blbě hledá místo, kde zaparkovat, přeci jen jsme po několikahodinovém proplétání se městem, našli vhodná místa pro základnu přímo v centru u hlavního bazaru. Plán byl jednoduchý - vyměnit peníze, zařídit pojistku na auto a SIMkartu a fičet dále. Jaký to omyl. Hned druhý den zjišťujeme, že na Írán je potřeba spousta času, velká spousta času. Jen co jsme ráno vylezli z auta, někdo nás lapil a už se to vezlo, podobně až do doby než jsme opustili Írán. Aniž bychom prvoplánově hledali v Tabrízu turistické centrum, stejně jsme skončili v rukou Nassera, šéfa místního Ička. Sympatický a ochotný chlapík, který už přes 17 let pracuje v turistickém ruchu, hovoří několika jazyky, dokonce má i slušnou zásobu českých frází a pravděpodobně, kdo byl v Tabrízu, určitě se s ním setkal. Je o něm rovněž zmínka v Lonely Planet, na což je taky patřičně hrdý. Každopádně setkání s Nasserem bylo pro nás hodně přínosné. Ačkoli jsme si byli vědomi toho, že mediální stránka Íránu je úplně jiná než realita,   přece jen vlastní zkušenosti jsme neměli a bylo fajn popovídat si s někým o aktuální politicko-společenské situaci v Íránu, o tom, co je přijatelné či čeho je fajn se vyvarovat. Stejně jako Nasser, všichni s kým jsme se v Íránu bavili, nadával na vládu. Do revoluce před 33 lety byl Írán relativně liberální zemí, od té doby to jde s nimi z kopce. Obrovská inflace posledních let, "bankovní" embarga ze strany USA a EU, extrémní pokles vývozu ropy, to vše v důsledku způsobilo znatelný pokles životní úrovně obyvatel. Volby však dle jejich názoru jsou jen zmanipulovaná hra, takže nic než "revoluce" situaci nezmění. 

V době našeho příjezdu do Tabrízu zrovna začaly několikadenní oslavy šiítského mučedníka Imáma Hosejna. Celá země je na nohou. V mešitách i na ulicích se konají ceremonie, při kterých se provolávají hesla, motlitby a chlapi se při čemsi připomínající tanec buší do prsou. V těchto dnech je na ulicích jídlo zdarma pro všechny. Nám "turistům" se co se jídla týče věnují velice pečlivě a po dvou dnech už nevíme, co si s darovaným jídlem počít. Je to od nich moc hezké, ale je to safra dřina.

Celý den šmejdíme po bazaru a vykládáme s místníma. Místní prodavači nejsou neodbytní a vtíraví, naopak velice příjemní. Nesmlouvá se tady. I když prý jsou ceny pro turistu i třikrát vyšší, nakupujeme spoustu naprosto nezbytných věcí za minimální peníze. Dáváme se do řeči s klučinou ze zlatnictví. Opět se dostáváme k tématu vláda a situace v Íránu. Pro "změnu" nadává. V Tabrízu žijí asi z 60% Kurdové, hlásící se buď k tureckým nebo ázerbajdžánským kořenům. Mají svou řeč, kulturu, historii, leč toto vše jim vláda zatrhla. Loučí se s námi větou, že je možné, že revoluce přijde brzy, možná už za měsíc bude v Íránu válka  o odtržení severozápadní části a vytvoření samostatného státu. Ale taky, že doufá, že se zase spolu v Tabrízu příště  potkáme. Tak snad to s tou válkou nedopadne.

Večer jsme s Nasserovým bráchou domluveni, že zajdem na večeři. Jaké překvapení, když dorazíme k mešitě, kluci jdou dovnitř na večeři a tanečky a já s Helčou s doznívajícími slovy "sorry, only for men" zůstáváme stát venku s ostatníma ženskýma zahalenýma v čádorech. Jupí, to bude príma zábava, čekat na kluky venku až se nají a vyblbnou :-) Mezitím se ženské o nás přetahují, kde že vlastně budeme stát, nebo ke komu si sedneme do auta. Mluví jen persky, ale jsou milé a pořád se chechtají. Tak se smějeme taky. Zřejmě velká prča. Naštěstí po pár minutách přichází Nasser a zve nás k nim domů. Zatímco si kluci užívali motliteb, tanců a bušení se do prsou a večeře, s Helčou jsou mrkly, jak se bydlí v Íránu, popovídaly s Nasserem a jeho ženou a dozvěděly se další moudra.

Z Tabrízu jsme zamířili přes pobřeží Kaspického moře do hor, lyžařského střediska Dizin. Údajně jde o nejlepší  a nejmodernější středisko v Íránu. Asi 10 km před Dizinem nás staví policie s tím, že dnes už je cesta zavřená a že můžeme jet až ráno. Asi si chtěli jen pokecat s turisty, protože jinak jsme nepřišli na důvod, proč zrovna pro nás je ten den cesta zavřená. Anglicky neumí, ale sestra jednoho z nich nám dělá překladatele na telefonu. Pokračovat nemůžeme, ale nabízejí nám večeři a ráno přinášejí snídani. Ještě darovat na vyžádání dvě kuka kuka (kofola) místnímu policajtovi a jedem. Těžko popsat takovéto absurdní situace, ale v danou chvíli je to vždycky docela zážitek.

Následující den přijíždíme do Dizinu a máme štěstí, zítra se zahajuje lyžařská sezóna. Sice se nám ráno jako obvykle nedaří vstát dle plánu, abychom stihli první ranní stopu, ale co už, stává se nám to pořád.  Parkoviště se plní místními snowboardisty, takže rovnou skáčem do lyžáků. Cena za celodenní permici je cca 300 Kč. Středisko je moc pěkné, 3 kabinky, dost archivní a EU normy by zde zaplakaly, ale sjezdovky super a free ride kdekoli. V Íránu je zrovna velice populární snowboard, z 90% jsou sjezdovce snowboardisti. V bufetu na kopci se nám přišel představit i majitel a pozornosti se těšíme opravdu nevídané. Přijela delegace. Je to srandovní, připadáme si jak západní němci před dvaceti lety ve východní Evropě. Ten den se ale opravdu daří. Nalezla se ztracená Metaxa, moc dobře schovaná ve špinavém prádle. Ještě jeden den lyžování a musíme zas dál. Víza máme jen na tři týdny a Írán je velká země. Každopádně z hor jsme nadšeni a po delší době aspoň trošku sportu. Cesta z Dizinu vede údolím mezi horama, podél řeky a přehrady nad městem Karaj. Je to hlavní spojnice mezi Teheránem a pobřežím kaspického moře, kam o víkendech a svátcích míří davy lidí. Cesta je proto lemována stovkami čajoven a restauracemi.  Stavíme v místní bioprodejně pro fantastické jídlo, dokonce se ještě vracíme pro další plato domácích vajíček se dvěma žloutky. Teherán míjíme a míříme rovnou do 400 km vzdáleného Esfahánu.

Esfahán je velké, rychle rostoucí město, do kterého jsme v noci hladce vpluli s našimi koráby. Ještě týž večer jsme se seznámili s Mohamedem a Raziyi, lépe řečeno, přišli se s námi seznámit a už s námi "zůstali".  Mohamed nám následující dva dny dělal průvodce po Esfahánských památkách.  Zašli jsme na společný oběd - na tradiční íránskou pochoutku -  žemlovku v mastnotě se sýrem, placku a mleté jehněčí maso s jehněčími játry. K pití místo piva Ayran (zkysané mléko).  Jako digestiv šťáva z nezralého pomeranče. Bylo to kupodivu docela dobré, ale že bychom to museli dvakrát... Raziyi jsme navštívili na zemědělském veletrhu, kde pracovala. Veletrh vypadal úplně stejně jako veletrhy u nás, jen bylo divné, že ačkoli se blížila zavírací hodina, všichni stáli u stánku docela rovně a nikdo tady nevrávoral. Po veletrhu fičíme k Raziyiným přátelům na "houseparty". Party jsou v Íránu zakázané, ale doma je to ok. Večírek se překvapivě rozjíždí hned ze startu, holky začínají tancovat a odhazovat šátky. Později jeden z kluků začíná zpívat jejich tradiční jednomelodičné písně a ostatní se přidávají. Nestačíme se divit, a je třeba uznat, že je to obdivuhodný výkon, takovýto večírek. Party má od začátku docela spád. Nečekají než se lehce připijí a zábrany povolí. Nedočkali by se. Místo piva, vína a panáků, polárkový dort a vodní dýmka. "Kde jsme se to jen octli?"  S Mohamedem je místy složité se dorozumět, ale funguje to všude stejně, pokud je člověk dostatečně resistentní a vytrvalý a zkouší svou nepochopenou otázku opakovat v různých časových odstupech, je velká naděje dočkat se odpovědi. Po několikátém ujištění Mohameda o tom, že kdykoliv budeme chtít jít, že nás zaveze, jsme usoudili, ze už asi chce jít domů on. S polárkovým dortem jsme to vydrželi až do  půl druhé ráno. Neuvěřitelné!

Následující den jsme opět obrazili nějaké památky a dali piknik oběd v parku (velice oblíbená činnost Íránců). Při pikniku naši přátelé projevili zájem jet s námi do Shirazu. Po hodně dlouhé debatě, kdy naši přátelé nemohli pochopit (mysleli to dobře, měli pro nás připravenou další párty a navíc víkend mají pouze v pátek), že klidně, ale že nemůžeme čekat další dva dny v Esfahánu, protože nám běží víza, jsme se konečně domluvili na zítřejším odjezdu. 

Mohamed s Raziyí dorazili na odjezd včas, my zaspali. Cesta do Persepolis zabrala 8 a půl hodiny, dovnitř jsme stihli ještě nakouknout, ale brzo se setmělo a tak jsme si druhé kolo dali ještě následující den. Úchvatné místo, navzdory tomu, že jde o památky, na něž ne všichni z nás mají dost trpělivosti, líbilo se nám všem. Raziyi a Mohameda jsme chtěli pohostit něčím echt českým (a taky jsme se chtěli zase jednou najíst něčeho dobrého, co známe a co nás nepřekvapí), a tak se stalo, že maďarský guláš zvítězil nad vídeňským řízkem a pro dokreslení pohody jsme to zapili birellem. Ráno pak opět Persepolis, hrobky dávných králů a přejezd do Shirazu. Bart učil Raziyi dělat vaječinu. Divila se, že používáme do všeho cibuli (guláš i vaječina), že nám pak musí smrdět z pusy. Tak ji ujistil, že ne všem. A zřejmě ji ta odpověď uspokojila, protože si pak na vaječině náramně pochutnala, i když k našemu údivu ji baštila s medem. Taky jsme se všichni báli, že už neodjedou. Dobrého po málu. No, ale nakonec, po velkém loučení a děkovačce jak na Oskarech, přece jen odjeli. Shiraz jsme si prošli každý po svém, památky, bazar a jako obvykle pár slov s místníma. Večer jsme se těšili konečně na kousek soukromí, ale jen jsme vystrčili čumák ze dveří, abychom zaběhli do krámu, už nás zase měli. Pavel už venku žužlal mexickou kukuřici a vykládal si plynule persky s místním holičem a jeho krásnou ženou. Mimochodem, Íránky jsou nádherné, asi proto si je Íránci schovávají pod šátky. Mezitím stihl dojít i Pavlův nový kámoš Ali, kterého den předtím potkal na 5 minut na ulici a donesl mu dárek, místní sušenky. No, a tak jsme tam zase stáli, teď už všichni žužlali kukuřici a zase si povídali :-) Neuvěřitelné na tom je, že ten zájem ze strany Íránců je naprosto nezjištný. Oni jsou vážně šťastní, že si s náma (s jakýmkoli turistou) můžou pokecat. 

Následující den velíme odjezd do Lutské pouště. A i  když se nic zvláštního před odjezdem nestalo, opět na nás musela Helča hodinu čekat. Ta holka má neskutečnou trpělivost :-) Nad ránem jsme dorazili do pouštního města Shahdad a jakkoli jsme se těšili, ze utečeme před těmi milými lidmi do pouště, sotva jsme vylezli z auta, narazili jsme na Hosseina a jeho sestry. Nakonec jsme s nimi strávili příjemně celý zbytek dne. Ukázali nám cestu do pouště, skalní útvary Kaluts, solnou řeku a nakonec nás zavedli do pouštního kempu. Tam jsme se dobili z elektriky a poprvé si udělali kino nočne. Hossain pracoval jako důlní inženýr a jako všichni nadával na vládu. Povídal, že ještě pár let zpátky cestoval, ale teď, že už je to finančně téměř nedostupné. Jen smutně vtipkoval o tom, jak si  celý svět si o nich myslí, ze jsou teroristi. Uváděl spousty příkladů, kdy jim to opravdu komplikuje život, např. když Íránec jede na dovolenou do Libanonu, nesmí pak po 3 roky vycestovat do Evropy, kvůli podezření z účasti na teroristickém výcviku. Po 3 týdnech pobytu nás už taky napadá otázka, kdy se v Íránu něco semele. Nespokojenost místních s vládou a prezidentem je všude, od Tabrízu až na pákistánské hranice.  Popovídali nám o poušti, poradili, ještě před západem slunce stihli motlitbu a jeli domů. 

Ráno jsme se posunuli o 10 km dál do vnitra pouště a zakotvili mezi skalními útvary. Konečně pár dní opuštění od lidí, bez každodenního balení auta a přesunu. Vytáhli jsme kola, motorku a drandili jsme po poušti. Celkem náročná zábava, večer jsme příjemně utahaní. Děcka potkali kolonu jeepů a jak jeden z nich chtěl zamachrovat, převrátil se na bok. Tak mu aspoň píchli (zvednout se, ne kolo:-). Večer grilovačka a kino, místo plátna moc dobře posloužila skála, u které jsme zakempovali. Je prosinec, takže jak je přes den příjemně teplo, v noci už je v poušti pěkná zima. Poušť  nic  extra na pikošky z místního života či našeho putování, ale pro nás konečně klid, příjemná změna od měst a neustálého povídání si s místními a taky nošení šátků.

9.12.2012, brzy ráno, jen s půlhodinovým zpožděním oproti plánu, vyrážíme severní cestou pouští do Zahedánu, posledního města před hranicí s Pákistánem. Chtěli jsme to vzít nejlépe středem pouště, ale už po pár kilometrech začal být písek jemnější a jemnější a auta se začala bořit. Víza nám končí a tak jsme usoudili, že netřeba hrotit průjezd středem a zapadnout. Vzájemně bychom se nevytáhli a velbloudí karavany procházejí taky velice zřídka či vůbec. Vracíme se na asfalt, zatím je to jistota. Cestou stavíme na benzínce pro naftu. Jaká chyba. Místní vojáci už dlouho nepotkali pocestné a tak nás důležitě prověřují a zdržují asi na hodinu naprosto zbytečně.  Do Zahedánu přijíždíme k večeru. Plán je jasný - nabrat poslední levnou naftu (i kdyby byla nejdražší v celém Íránu, bude pořád několikanásobně levnější než v Česku), poslat pohledy a nakoupit, ať se nemusíme v Pákistánu nikde zastavovat a shánět jídlo (stejně pak budeme zastavovat a nakupovat jídlo, už jen ze zvědavosti na místní "pochoutky"a rozežranosti). Vše je jasné a vypadá to jednoduše jak facka. Zase jsme se nechali unést. Při hledání  nafty potkáváme našeho dalšího průvodce, teda několik, ale jeden z nich byl nejurputněji ochotný a tak se stává naším dalším Íránským přítelem a velice ochotně se nám věnuje dva dny. Hodný kluk, pomohl nám. Večer s ním obrážíme všechny benzinky ve městě, ale naftu už neseženem. Pro dnešek je příděl vyčerpán. Opět spílání směrem k prezidentu Ahmadíneřádovi. Jejich, nikoli naše. Domlouváme se tedy na ráno, že nás klučík vyzvedne, zajdeme na poštu hodit pohledy (ať neprošvihnem už druhou zemi, ze které chceme napsat čumkarty), pak naftu a hurá na hranice dřív než nám ji zavřou. Těžká domluva a těžko ji vůbec popsat. Každopádně klučík nás ráno budí o hoďku dříve než jsme byli domluveni, místo na poštu, u které jsme parkovali jedeme ven z centra pro naftu, kterou nám nedají, takže jedeme zpět do centra pro povolení k načerpání nafty, k našemu překvapení se nám daří zastavit na poště, pak opět z města pro naftu, nabrat vodu a zase zpátky do města , kde by nám měli dát eskortu na hranice. Velká rozlučka s naším přítelem, který nám ještě dává svou adresu, ať mu ze světa pošleme pohled. Rádi bychom, leč adresa je v perštině a to bych chtěla vědět, kolik pošťaček na světě umí persky. Eskorta se nekoná, pouze kontrola pasů a 80 km na hranice. Stíháme. Celkem rychlá procedura na hranici, nikdo tam není a nikdo nic moc neřeší. Výstupní razítko a už nás navádějí k bráně s řetězem na kladku, u níž nám naposledy kontroluje doklady lehce sjetý celník. Jo, Pákistán je za branou…