Reportáže

Japonsko

Po několika týdenních peripetiích se zařizováním transportu auta do Severní Ameriky, jsme našeho drobka dopravili do Singapuru a s pocitem "děj se vůle boží" ho svěřili přepravní společnosti. Naše peripetie s lodní dopravou tímto z daleka ještě neskončily, ale v danou chvíli a ještě na celý měsíc k tomu jsme se stali cestovatele "batůžkáři". Vyrazili jsme do Japonska.

Přistáli jsme v Tokiu, sedli s batohem a mapou na patník, a posteskli si (nebo se spíše zaradovali, těžko říct), že teď po dlouhé době už nebudeme centrem pozornosti, nikdo nepřijde na kus řeči, zeptat se odkud jsme, jak se nám u nich líbí a jestli máme klimatizaci. A sotva jsme to dořekli, byli tam. Partička s kamerou a mikrofonem a spoustou otázek. Jakožto profíci zběhlí v každodenních inteview jsme se nenechali rozhodit. Naopak, kapečku jsme rozhodili reportéra i s překladatelkou, poněvadž na naše
"světácké" odpovědi tak nějak nebyli připraveni. Posmáli jsme se a v dobré náladě z dobře odvedeného rozhovoru jsme vyrazili do podzemního bludiště tokijského metra.

Už vlakem z letiště a následně v metru jsme pochopili, že s Japonci bude sranda. Japonci vůbec, ale vůbec nemluví anglicky, stejně jako všechny nápisy jsou pouze japonským písmem. Ptala jsem se klučiny, jestli jedem správným vlakem, jestli to stojí na naší zastávce. Klučina chvilku ťukal do telefonu a pak mi vítězoslavně ukázal jízdní řád, v japonštině. Tak jsme mu moc poděkovali a riskli to. A pak ještě mockrát, jen jsme se tím postupem času přestávali tak bavit.

Japonci sice nemluví anglicky, ale zato hodně japonsky. Pořád štěbetají, jako ptáčci a na všechno potřebují strašně moc slov. Pořád něco souvisle povídají, i když už jste dávno za rohem. Hodně si děkují a děkují si tak moc a dlouho, že musí mít výraz pro finální poděkování, protože jinak by se z toho děkovného kruhu nedostali. Obyčejné krátké poděkování se toleruje snad jen cizincům turistům. Japonec by to takhle nikdy neodbyl.

Kromě jazyka, turistu čeká spousta dalších nástrah. Třeba bankomaty. Je jich zatraceně málo a většina z nich akceptuje pouze japonské platební karty a nebo jsou pouze v japonštině. Spousta bankomatů funguje jen přes den. Takže pokud se Vám večírek protáhne, může se stát, že Vám v baru zůstane pěkná sekera.

Japonci jsou velcí gurmáni. Pro jedlíka peklo, protože porce jsou často maličké, ale pokud se spokojíte s pravidelnou dávkou jednohubek, budete nadšeni. Japonci sní cokoli, co plave. Tokijský rybí trh je taky největší svého druhu na světě. Denně se na něm prodá více než 2 500 tun ryb. Od pěti ráno probíhají rybí aukce, v devět se trh otevře veřejnosti a kolem jedenácté celý cirkus končí. Dalo to zabrat, ale poslední porcování obrovských tuňáků a vymývání kádí jsme stihli. Čas tak akorát dát si v místním sushi baru oběd. Když přesvědčíte nakládané syrové chobotničky, které se mermomocí derou zpátky na světlo světa, aby zůstaly uvnitř, je to lahůdka.

V Japonsku, kromě nudlí a sushi, najdete jakoukoli kuchyni a pokud se dostanete přes objednávku, stěží kdy budete zklamáni. Chce to jen trpělivost a nejlépe si vybírat restauraci s obrázkovým menu. Zvláště, když jste hladoví. Jinak je třeba počítat s tím, že zůstanete hladoví a ještě k tomu nasraní. Milovníci piva budou nadšeni, v Japonsku mají dobré pivo. Stejně jako saké jsme ho poctivě testovali na sobě samých, a krom pár zamlžených vzpomínek, bez následků.

Jiný kraj, jiný mrav. Tak třeba srkání, v západní kultuře považované za poměrně neslušné, v Japonsku, čím více, tím lépe. Čím hlasitěji si zasrkáte, tím lépe vyjádříte, že Vám opravdu chutná a jste spokojeni. Naopak, pozor na smrkání. Pokud je potřeba, nejlépe odejít na toaletu, jinak budete považováni za nechutnou bílou obludu. Na rozdíl od západu, Japonci se rozhodně nesnaží omezovat kouření. Kouřit se může všude - v restauraci, v metru, ve výtahu, zkrátka kdekoliv.

Mnoho japonců nosí roušky. Fárali jsme nad všemi možnými důvody, od panické hrůzy z možné nákazy viry šířenými vzduchem až po přecitlivělost na čerstvý vzduch a nakonec jsme se stejně zeptali. Odpověď nás celkem překvapila. Oni neví. Asi to kdysi mělo důvod. Důvod pominul, roušky však nikoli. Zůstaly designovým doplňkem stejně jako třeba kšiltovka.

Většina japonců má obrovskou vášeň pro hrací automaty. Od děcek po starší generaci. Těžko popsat, ale nejvtipnější nám přišly obrovské herny s kuličkovými automaty, narvané postaršími japonci (muži i ženami), kteří všichni kouří a s bohorovným klidem se hodiny a hodiny snaží udržet kuličky ve vzduchu. Japonská forma hazardu - minimální výhra, minimální prohra.

Japonská kultura a vůbec mentalita je od té naší (západní) hodně odlišná. Japonci jsou extrémně pokorní, uctiví, uzavření. Nestěžují si, nenadávají. Nejsou vedeni (zvláště ženy) k tomu vyjadřovat, natož prosazovat svůj názor. Japonské děti jsou drilovány už od základky, kdy musí mýt ve škole na střídačku záchodky. Prostě disciplína už od dětství. Japonci pracují šest dnů v týdnu. Dovolenou mají 20 dnů v roce, ale málokdy si ji berou. A tak není divu, že spousta lidí kolem vás pořád pospává.Kdo si nečte, ten spí. Všude. Japonci neimprovizují. Nemění dodavatele služeb, i když by mohli mít výhodnější podmínky. Nesmlouvají. Japonci se zdají být taky velice tolerantní, nesoudí a nekritizují, tak jak je velkým zvykem třeba u nás. Těžko za tak krátkou dobu proniknout a lépe poznat japonskou mentalitu, ale některé rozdíly jsou zřejmé na "první" pohled, nehledě na to, jak moc subjektivní je názor jednotlivce.

V Japonsku výborně funguje hromadná doprava, hlavně ta železniční. Vlaky jezdí často a všude. A japonci je taky řádně využívají. Na to, jak je Japonsko hodně lidnaté, je na cestách vidět poměrně málo aut. Pochopitelně, kdo by taky nechtěl jezdit Shinkansenem. Ne nadarmo je Shinkansen legendou. Za pár hodin se dá přejet v podstatě celé Japonsko. Před tím než cestujete do Japonska je dobré koupit si Japan Rail Pass, časovou jízdenku japonských drah, která platí na většinu spojů, včetně některých autobusových spojení. Stojí sice kupu peněz (na 14 dní v přepočtu 8,5 tisíce korun), ale chcete-li po Japonsku cestovat, vyplatí se.
Kromě železnice, japonci hojně jako dopravního prostředku využívají jízdní kola. Klasické "araby", jeden převod a hlavně košík vepředu vzadu na nákup. Je třeba být docela ve střehu, jezdí se po chodníku, po cestě, ve všech směrech, cik cak i napříč. Funguje to a vypadají dost ve formě.

Na rozdíl od Bangkoku, Kuala Lumpur nebo Singapuru, kde cestující hromadné dopravy od prvního do posledního buší soustavně do smartphonů, chatují či hrají hry, Japonci čtou knihy. A na to že používají tři abecedy, čtou zhora dolů a listují zleva doprava, vypadají, že je to dost baví. V dnešní době vcelku unikátní podívaná, když má celý vlak zabořený nos v knížce.

Současná japonská architektura je vcelku nezajímavá. Kvůli častým zemětřesením staví nízké nebo jen několika patrové domy, často prapodivných tvarů a jeden na druhém. Až na histohické památky, v Japonsku v podstatě nejsou stavby starší třiceti let. Díky zemětřesení a tím narušené statice staveb se staví a bourá pořád dokola. Kvůli zemětřesení taky nic nezakopávají pod zem. Kabely vedou vzduchem a kdo potřebuje plyn, ten má svou vlastní plynovou bombu.

Japonci jsou drobní a jejich hodně, a tak mají všechno maličké. Malé pokoje, uzoučké postele, miniaturní koupelny s miniaturní vanou. Jak skvostný kontrast, když pak přijedete do Spojených států, kde je naopak všechno "king" nebo alespoň "queen size".

Ačkoli si sice z japonské architektury nesednete na zadek, z množství japonských třešní docela jo. Na přelomu dubna a května po celém Japonsku kvetou tisíce růžových třešní. Marně jsme pátrali, jestli taky mají přísloví "kolik třešní, tolik višní". V tuto dobu všichni japonci za tou krásou cestují sem a tam, oslavují kvetoucí třešně a všechny hotely jsou beznadějně obsazené. Turista tak musí zatraceně dobře a dopředu plánovat, nebo se jako my potupně pořád stěhuje nebo o to více platí. A jak bylo zmíněno výše, japonci neimprovizují. Takže check out je v deset, check in ve tři. A přes to nejede vlak. I kdyby měli celý hotel prázdný a všechny pokoje uklizené, v deset je třeba vypadnout a dřív jak ve tři vás neubytují.

Japonci, na rozdíl od většiny jihovýchodních asijských zemí, třídí odpad, ale nepřišli jsme na to, kde ho dávají. A tak koupíte-li si něco na ulici nebo po cestě v obchodě, je třeba počítat s tím, že ty odpadky budete nosit celý den a vyhodíte je až v hotelovém pokoji. Šťastlivec, kdo narazí na odpadkový koš. To vám nepříjde, až dokud nechodíte po památkách s foťákem a pytlíkem se smetím.

Japonsko je úchvatná země. Nádherná příroda, milí lidé, naprosto odlišná kultura, tradice a zvyky. Tři týdny rozhodně nestačí na to procestovat celé Japonsko a pořádně je poznat, ale rozhodně stojí za to je navštívit. Díky kamarádovi Honzovi, který v Japonsku už nějakou dobu pracuje na lepší budoucnosti lidstva, jsme se dověděli více než jsme mohli sami stihnout poznat či načíst z průvodce, a za to díky. Ne, že by nám teď spousta věcí dávala větší smysl, ale jsme o ty zkušenosti bohatší.

Obrazem…

• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
•