![Cruising nomads [logo]](/img/cruising.nomads.logo.png){kind=logo}
Reportáže
Odjezd a cesta do Turecka
Je středa 30. října a k údivu všech blízkých opravdu velíme odjezd. Tolikrát jsme se loučili a posouvali datum odjezdu, že už si z nás všichni dělali srandu. “Jo, to ještě společně oslavíme Vánoce a pak Silvestra. A nechce stejně počkat až na jaro? A kam byste jezdili na zimu? Jo, a tohle vám ještě teče, hmmm…” S parťáky se domlouváme celé léto, kdy že to vyjedem a střídavě se mění situace, kdo že na koho vlastně čeká. Buď se komplikovala víza nebo se nacházely stále další a další věci na autech, co je třeba opravit, nebo bylo hnusně a nechtělo se, a nebo bylo nezbytně nutné jet na večírek, který se přirozeně protáhl na víc dní atp., až se nám nakonec podařilo potkat se na minutu přesně ve Frýdku- Místku u Tesca se slovy “Tak asi jedem, ne?”.
Sotva jsme vyjeli, tak jsme si všichni všimli padající hvězdy - dobré znamení pro start cesty. Přesto jsme začátek cesty nepřepálili a už na Makově nás zastavili s tím, že na Slovensku je státní svátek a zákaz jízdy náklaďáků. No co už, to se nám stane ještě mnohokrát a obyvatele Žaby tu mají kamaráda Romana, který vlastní penzion Poľana a tak mu parkujeme na dvorku a příjímáme jeho pohostinnost. Při první objednávce dostáváme další znamení, čaj je indický a na korku objednaného vína je kompas.
Následný průjezd Slovenskem byl bezproblémový a na přespání jsme to zapíchli poblíž Maďarských hranic. Cestovní rychlost nic moc, máme průměr 50km/h, takže do Indie to bude na dlouho.
Než vjedeme do Maďarska, chceme ještě vratit mýtné krabičky. Safra, na hranicich je neberou, zase zdržení. Po kontrole mapy s kontaktnimi místy zjišťujem, že jsme spali na poslední pumpě, kde se to dalo vrátit. No co se dá dělat, tak to zajedem vrátit na jinou, stejně vzdálenou pumpu, ať nejezdíme pořád stejnou cestou. Po půl hodině cesty konečně vidíme pumpu, kde by to měli brát. Ale už od dveří na mě týpek volá "Tady nie, tady nie, máme pokažený komputer. Musite na ďalšu pumpu, tricať kilometrou odtaď". Och bože moj, tak idem ďalej. Po setmění a dvou hodinách jízdy se vracíme za Žabou na hranice. Hurá, Maďarsko volá. Platíme poplatek za cesty a máme čas do půlnoci na dosažení Rumunských hranic, což i s naši rychlostí hravě zvládnem.
Rununsko je dlouhé a tak si dáváme pauzu ve vesničce Bran, kde je hrad hraběte Drákuly. Dozvídáme se o něm celou pravdu a jsme trošku zklamaní, že to není tak tajuplně strašidelné, jak jsme si do teď mysleli. Jeho příběh si vymyslel jeden angličan na základě jeho krutovlády. Ale žádné vysávání krve se nekoná. Za to ráno nás pobavili místní, když nám před autama naháněli prase, viz fotky.
Při projiždění kolem Bukurešti jsme poprvé ocenili, že naše auta nejsou žádné asflatové třasořitky a hravě si poradí i s cestou necestou.
Rumunsko - Bulharské hranice vyžadují první úplatky. Nejdříve běžným policajtům za to, že jsme údajně neměli zapnuté pásy, což v noci neměli šanci vidět a pak na hranicích chce celník obvyklý příspěvek na kafe. Pavel hbitě vytahuje pivko připravené pro tyto účely, což celník s radostí přijímá a dodává "České pivo, to dobré pivo. A to euro?".
Bulharsko jsme profičeli na jeden zátah, ale místní necesty způsobily velice rychlý sesun 20ti kilové reprobedny z horní postele na stůl, kterýžto takovému nárazu neodolal a vylomil se z kolejnic. Život bez stolu nebyl nic moc a tak jsme to po pár dnech úspěšně slepili Pavlovým superlepem, který se prý používá i na ropných plošinách a drží lépe než svár. Turecko ukáže, jak superlep lepí...
Obrazem…
