Reportáže

Pakistán - wild wild east

Brána se otvírá a hned za ní nás doslova s otevřenou náručí vítá pákistánský celník "Welcome to Pakistan!". Směje se na celé kolo, podává nám ruce a srdečně nás zve do hliněného domku k celní pasové kontrole, kde nás vítají další čtyři týpci. Hned od startu jsou k nám Pákistánci velice milí . Mají srandovně malé hlavy a moc rádi si potřásají rukama. Postupně projdeme několika stroze vybavenými domky (místními imigračními úřady), podepíšem, co nám dají, místní úředníci postupně vymění několik funkcí, abychom se všichni zase sešli v posledním největším domku, kde společně při čaji a cigárku dokončíme úspěšně vstupní proceduru. Žádná kontrola aut se nekoná, dokonce nepadne ani obligátní otázka zda nevezeme drogy či zbraně. Proč taky, když v Pakistánu si je můžeme obstarat levněji a snadněji než kdekoliv jinde. Naopak, hašiš nám nabízí už úředník, který s námi sepisuje vstupní protokoly. Při všem tom papírování jsme nakoukli do imigračních knih a zjišťujeme, že téměř denně přijíždějí do Pákistánu nějací turisté. Rozhodně víc než jsme čekali. Formality máme za sebou, ale je příliš pozdě na to, pokračovat dál, takže zůstáváme na hranici s tím, že ráno nám přidělí eskortu se kterou budeme moci vyrazit do hlubin divokého východu.

V Pákistánu jsme strávili od hranic k hranicím šest dní a ačkoli šlo jen o průjezd, na zážitky byl celkem bohatý. Jak se říká "zážitky nemusí být pozitivní, ale intenzivní". Na rozdíl od rodinky ze Švédska, se kterou jsme strávili pár dní a která si hodně oddychla po přechodu pákistánských hranic s Indií, my žádné mizerné zážitky nemáme. Přes to jsme cítili, že aktuální situace v Pákistánu není úplně bezpečná. V podstatě jsme si potvrdili to, co jsme si mysleli už doma, když jsme se rozhodovali kudy jet. Škoda, Pákistán je zajímavá a velice různorodá země, a určitě stojí za to ji procestovat. Tak snad za pár let...

Celou zemi jsme projeli s ozbrojenou eskortou. Podle oblasti a bezpečnostní situace v ní a taky zřejmě kapacit místí policie, buď jel jeden policajt s námi v autě nebo doprovod na motorce nebo v pickupu. Na jednu stranu nám to přišlo až srandovní, třeba když jsme šli v Dalbandinu (město ve kterém jsme spali) pro brambory na trh v doprovodu dvou chlapů se samopaly a těžko jsme mohli udělat byť jen pár kroků bokem, aby nás neupozornil policajt, že raději ne, nebo když jsme posledních 500 km jeli s majáčkem jak nějaká delegace. Na druhou stranu jsme si museli přiznat, že by to asi nedělali jen tak z plezíru. Starat se o každého, kdo projíždí zemi autem (cca 1800 km) je kapacitně i finančně celkem náročné a jak jsme zjistili, nebyli jsme žádná výjimka. Každopádně klobouk dolů před Pákistánskou policií, nikde nás zbytečně dlouho nezdržovali, eskorta dopředu domluvená se měnila od checkpointu k checkpointu. Kolikrát se měnili tak rychle během mjízdy, že jsme ani nezastavovali natož jim stihli poděkovat. S původní eskortou jsme si stihli tak akorát zamávat, někdy. Museli jsme uznat, že jim to fakt jde. A poté, co byla v Quettě přes den jen kousek od nás střelba a bombový útok, při němž bylo pár lidí zabito či den na to noční střílečka v Sukkuru, tak jsme usoudili, že to asi má i smysl.

Neměli jsme díky doprovodu a aktuálním omezením moc šanci uhnout z jediné dané cesty, která vede skrz celou zemi, a co jsme viděli, jsme viděli více méně pouze z auta. Severovýchodní část Pákistánu jsou jen hory a poušť. Poušť je fajn, ale mimo oázy je těžko slučitelná se životem. Projíždíme kolem velkých vymletých koryt řek, v nichž však v tuto dobu není ani kapka vody. Až na jaře, kdy začne tát sníh z hor. Tato část je taky celkem řídce osídlena. Navíc to vypadá jako by tady žili jen chlapi. Dva dny jsme nepotkali, snad jen na dálku, žádnou ženskou. Přemítali jsme jestli jsou ti lidé chudí či nikoli. Bavili jsme se s Ola Mustafou, co nám dělal ochranku, a ten živí ze svého 150 eurového platu osmičlennou rodinu. V Pákistánu je levně, ale to stačí tak tak na jídlo, těžko pak ještě třeba na školu pro některé z dětí. Chtěl po nás, ať mu pošleme fotku, ale neuměl nám napsat adresu. Ale možná jen neuměl psát latinkou. V průměru mají v rodině kolem osmi dětí. Ti, co si umí vydělat více, mají taky více žen a taky více dětí. Ale jak říkal Ola Mustafa, jedna žena je až dost. Více žen a mnohonásobná kupa dětí je problém. To nelze než souhlasit.
Nebyl moc prostor popovídat si s místními, povětšinou pouze s policajty či úředníky a sem tam s někým místním. S mužem samozřejmě, ženy makaj doma. Každopádně všichni byli velice milí a přátelští, i vůči ženám jsou méně odměření a přezíraví než v Íránu. Kudy projíždíme, všude nám mávají na pozdrav. Je to legrační a příjemné. Ta pozornost je však taky někdy docela únavná, ale naštěstí je tady vždycky ta možnost zavřít se v autě. V tomto jsme obdivovali trpělivost švédské rodinky, kteří cestují Land Roverem a navzdory tomu, že mají nad střechou auta fantastický rozbalovací stan, velice prostorný na spaní, vše ostatní dělají venku. Takže pokud nejsou někdě na samotě, široko-daleko od lidí, vždy při každé činnosti mají kolem sebe místní publikum a ani kapku soukromí.
Quetta. Druhá naše noční zastávka byla v Quettě. Velké město, zhruba v polovině cesty přes Pákistán. Aktuálně jedno z méně bezpečných míst v Íránu. Eskorta nás už po tmě doprovodila někde v centru k hotelu a zmizela.
Hoteliér si řekl o peníze navzdory tomu, že stojíme venku, že prý za ochranku. Namíchlo nás to, ale odjíždět jsme nechtěli. Doporučili nám rovněž vyřídit si NCO - žádost o doprovod dále z Quetty do Lahore. Váhali jsem, ale nakonec, že teda jo. Na místním krajské úřadě jsme pak potkali Milana, s nímž a s jeho rodinou jsme pak strávili následujících pár dnů. Vyřídit NCO a všechny nutné podpisy zabralo jen několik hodin. Na asijskou zemi obdivuhodná rychlost. Odpoledne jsme díky bohu prošvihli pokus o bombový útok, zaplatili za další noc na ulici a ráno jsme i se švédy vyrazili směr Lahore.
Východně od Quetty se krajina začala výrazně měnit. Ubylo vojáků, přibylo lidí, žen, barev a zhoustla doprava. Cirkusácky zdobené náklaďáky a traktory doplnily oslí a velbloudí povozy. Tato část Pákistánu mnohem více připomíná Indii než muslimský Írán. Je tu sice bordel, ale je barevný. Krajina je už od pohledu výrazně úrodnější. Vypadá to že zrovna vrcholí sklizeň cukrové třtiny a bavlny. Míjíme kilometrové kolony naložených traktorů. Projíždíme oblastí, která byla zřejmě docela nedávno zasažena povodněmi. Podél cest jsou vybudována stanová městečka, těžko říct jak dlouho budou jen provizoriem. Díky povodním taky téměř zmizely některé úseky cest, což činí řízení poněkud náročnějším i zábavnějším. Já se bavím, jak jsme to pěkně zvládla, Bart po několika skoro infarktech zestárl o mraky let a narostly mu fousy. V noci dojíždíme do města Sukkur, spanec opět na místním policejním velitelství, nezbytné poklábosení s místním publikem, noční střelba, které někteří vyhodnotili jako blbý sen a ráno časný odjezd až téměř k hranicím s Indií. Jak jinak než s doprovodem a příznačným názvem No Fear Commando.

Obrazem…

• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
•