Reportáže

Turecko

V Istanbulu jsme strávili 3 dny na parkingu u moře. Bylo to dobré místo, leč do starého města jsme to měli hoďku a půl cesty busem a lodí. Počasí nebylo nic moc a předpověď pro celé Turecko nevěstila nic dobrého ani na následující týden. Proto došlo k rychlému přehodnocení plánů a místo jihozápadního pobřeží jsme se vydali rovnou do skalních měst v Kapadokii. Dorazili jsme tam v noci a pro zalozeni kempu vybrali místo na vyhlidce. Úzká vjezdová cestička nad srázem nás neodradila, naopak vycítili jsme příležitost pro nějaký ten zážitek v případě sesunutí břehu při průjezdu.

Kapadokie je v sezoně určitě velmi zalidněné místo, nyní zeje prázdnotou. Občas to vypadalo, jako by ufoni nechali zmizet všechny lidi, protože jsme nacházeli zcela opuštěné čajovny, kde bylo vše nachystáno, jako by za 5 minut měli otevřít. Byly zde židle, polštáře, varné čajové konvice, petky s pitnou vodou, hrníčky, koberce atd a to vše venku pod otevřeným nebem, pod stanem nebo v jeskyňkách. Nebyla tu však ani ruka, která by nabídla něco na zahřátí. Říkali jsme si díky bohu, protože jsme velice přivítali možnost si jeskynní příbytky prolézt sami a pokochat se přírodou namísto toho, aby nás na každém kroku někdo naháněl na čaj nebo nám nutil turistické kýče.
Kromě jeskynních příbytků jsme na konci údolí objevili spousty nezpevněných cest, které jsou využívány zejména místními turistickými agentůrami pro offroadové výlety v nadupaných džípech. To nás samozřejmě neobyčejně potěšilo, protože jsme do tohoto terénu mohli vzít i naše monstra. Nejdříve však nezbytná navštéva placených muzeí a památek, což nenabízelo o mnoho více, než jsme už viděli v udolí zdarma.

Druhý den jsme chtěli celí natěšeni vyrazit do terénu za dobrodružstvím. To přišlo dříve než jsme čekali, když při průjezdu úzkou příjezdní cestičkou se pod Pavlem utrhnul břeh nad srázem a ten taktak stihnul projet a s notnou dávkou štěstí nezahučel z příkrého srázu do údolí. Žaba to projela a všem se nám ulevilo. Tedy aspoň do chvíle, než jsme si uvědomili, že před kritickým místem nám stojí ještě jedno auto. Během krátké válečné porady jsme usoudili, že stejnou cestou to rozhodně nepůjde a že budeme muset vytvořit cestu novou. Výjezd jsem se pokusili zachytit na kameru. Ačkoli cesta byla z většiny velice sypký násep, podařilo se bez větších problémů vyjet. I kdyz popravde jsme velice realne pocitali s prevrhnutim. Sotva jsem však zaparkoval o kousek dále a šel zkonrolovat jak velkou zkázu za sebou necháváme, přijeli policajti a začli to kontrolovat spolu s námi. Absolutně však netušili, co se tady stalo a s Turečtinou u nás nepochodili. Naštěstí to však moc neřešili a stačil jim jednoduchý překlad náhodně kolemjdoucího strýca, po kterém se sbalili a odjeli. My, co by slušní Evropané, jsme to trošku srovnali a vyrazili na offroad. Nic z následných průjezdů už však nebylo tak napínavé, jako výjezd z posledního kempu. Polními cestičkami jsme se proplétali až do večera, kdy jsme to zapíchli na náhodně vybraném místě.

Spali jsme klidně, nad ránem nás však všechny probudilo nejdříve množství kolem jedoucích aut a následně plynulý hlasitý hukot, který mi už nedal a musel jsem nevrle vykouknout z okýnka. Překvapení bylo obrovské, když jsem ke svému úžasu uzřel množství pomalu se zvětšujících obrů kolem našich aut. Tato podívaná mi samozřejmě nedala nadále setrvávat na lůžku. Vyběhl jsem, jak čertík z krabičky, vzbuze všechny kolem sebe a začal zběsile mačkat spoušť fotoaparátu. Naše velké trucky najedno byly úplně maličké v porovnání s těmato obříma nafouklýma bublinama.
Když podívaná skončila, dospali jsme narušené ráno a pokračovali do jiné lokality kapadokie shlédnout podzemní město.

U vstupu jsme přijali nabídku průvodce nechat se za 50 TL provést a poslechnout si anglický výklad. Ukázalo se to jako velice dobrá volba, protože bez výkladu bychom si jen stěží domýšleli, jak to tady kdysi fungovalo, když tady v jednom 8mi patrovém podzemním systému žilo 10 000 lidí a nepočítaně zvířat, protože komplex ve velké míře obsahoval i chlévy a stáje. Podívaná to byla úžasná, jen nám přišlo, že z tak obrovského podzemního komplexu je zpřístupněna jen velice malá část, což je škoda. Nicméně i tak spokojeni jsme se mohli vydat na cestu k jezeru Van.

Tatvan
U Vanu nám konečně zasvítilo slunce, tak jsme se rozhodli to na pár dnů zapíchnout a spočnout na jednom místě. Čímž vznikla příležitost konečně provětrat motorku, promazat auta (kdo nemaže, nejede) a nalepit polepy mé nejoblíbenější firmy NetDirect :-), které jsme v ČR kvůli mrazivému počasí nemohli aplikovat. Příjezd na nové místo vždy vyžaduje hledání nového kempu. Zde jsme měli velké štěstí, že jsme narazili na Kenana, velice příjemného Kurda, který mluvil dobře anglicky a vzal nás na kraj poloostrova, kde měl svou letní residenci jeho boss a kde jsme mohli nerušeně a bezpečně zakempit. Dokonce nám nabízel i klíče od této luxusní rezidence, že kdybychom chtěli, můžeme bydlet uvnitř. Hodně překvapivé na to, že jsme se znali sotva 10 minut. S díky jsme odmítli, to bychom přece nemohli našim pojízdným domovům udělat.

Strávili jsme tady příjemné dva dny. Před odjezdem jsme měli v plánu se zajet rychle rozloučit do města s Kenanem a pak pokračovat na místní nejvyšší horu/sopku Nemrut Dagi. Kenan nás s radostí přivítal, zašel s námi koupit ten nejlepší tabák na světě, pěstovaný na místních plantážích a pak nás přesvědčil, že máme na večer zůstat v Tatvanu. Vzal nás do zbrusu nového klubu svého bosse, který ve zdejší chudobě vypadal jak z jiného světa. Kenanuv boss Hagan nas s radostí přijal a hrdě nás provedl po svém novém paláci. U něj v reštice jsme si dlouho povídali o všem možném, ale jelikož jsme byli už hodně na východě Turecka, mohli jsme na nějaký alkohol zapomenout. Ale Hagan byl moderně smýšlející člověk a osobně neměl žádné zábrany. Proto s radostí přivítal pozvání k nám do auta na prohlídku a pivo. A jak už to bývá, z jendoho piva se vyklubal slušný večurek. Nasi muslimsti pratele se diky bohu celkem zdrzeli a my se setrelili jak to jen umime. A abychom nebyli ochuzeni o večeři, nechal ji Hagan pro všechny donést až do auta.

Dozvěděli jsme se, že Hagan má farmu s cca 1000 hlavami dobytka, zpracovává maso i mléko, že nedávno nakoupil 160 kravek z rakouska a že mu to dovezli ve čtyřech kamionech. :-) Rovněž jsme byli vyzkoušeni, jestli nemáme nějaké kontakty na farmáře v česku, kteří by prodávali kravky.

Zajímavější byla ale debata s Kenanem. Jak už jsem psal výše, byl to 38 letý Kurd. Od 17 let byl v Kurdské straně pracujících, nekolik let si taky odsedel ve vezeni. Od nastupu premiera Erdogana se pro kurdy, do te doby hodne potlacovane mensiny, hodne zmenilo. Pri vypraveni asi kohokoli, komu jsou upirana jeho prava, nelze s nim nez souhlasit a sympatizovat. Povidal veIice pozitivne o zmene pristupu ke kurdum, opetovnem uznani kurdskeho jazyka, slaveni kurdskych svatku atd.Tezko si vsecko vzpomenout, bylo toho hodne a taky jsme k tomu neco popili, ale pocit z toho byl velice pozitivni a hodne jsme se dovedeli. V celém Turecku byla hodně cítět náklonost národa ke svému předsedovi vlády. Občas jsme dostali i záludnou otázku, jak my jsme jako národ spokojeni s vládou. Ale to je na jiny pribeh.

Obrazem…

• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
•